Dívčí studánka

Dnes vám štěknu o Dívčí studánce. Studánku najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy. Na rozdíl od většiny studánek stojí hrdě u cesty.

Tlapkal jsem zasněženými Brdy, co tlapka tlapku mine. Očadla merčila okolí a nestíhala vstřebat krásnou přírodu, kterou jsem protlapkával. Všude, kam očadla dohlédla, rostly vysoké stromy. Místy jsem tlapkal kolem hustých rozčepýřených stromků. Ať však byly stromky vysoké či nízké, jedno měly společné. Byly zasypány bílým snížkem.

Snížek mne doprovázel celou cestu. Nebylo místo, kde by chyběl. Jen cesta byla prohrnutá. I na ní však byla sněhová vrstva. Vrstva, která ukrývala klouzavé překvapení. Nebylo totiž místečka, kde by na cestě nebyl pod sněhem led. Led tak kluzký a zrádný, že mi nedovolil svištět s větrem o závod.

Tlapkal jsem vedle člobrdice a užíval si chvíli tady a teď. Pohádkové Brdy jak je znám, byly ještě pohádkovější. Čas jako by se v nich zastavil.

Už ani nevím, jak dlouho jsem tlapkal. Protlapkal jsem několik zatáček a cesta mne vedla stále z kopečka. Minul jsem skládky dřeva, lesní cesty vedoucí do hlubokého lesa zasypané sněhem i projeté lesní technikou, dokonce i několik pěšinek čerstvě vyšlapaných místními kámoši. Tlapkal jsem stále za famfrňákem, když se les přede mnou začínal rozestupovat. To bylo znamení, že není nač čekat a je třeba vyrazit dopředu.

Tlapky, které dosud pomalu nesly celé mé já po boku člobrdice, se daly do pohybu. Zrychlovaly pomalu a opatrně. I přesto než jsem se nadál, už jsem svištěl s větrem o závod. V první menší zatáčce jsem hupsnul na sníh vedle cesty a odtud se mi svištělo, jedna radost.

Prosvištěl jsem mezi stromy, prosvištěl jsem zatáčkou. Najednou jsem se ocitl na místě, kde se les rozestoupil. Stál jsem na rozcestí, kde vysoké stromy rostou několik metrů od cesty. Tedy jenom po pravé tlapce. Po levé tlapce mne vítala široká lesní cesta, po které nikdo na čerstvém sněhu neprošel. Cesta, která sváděla k průzkumu.

Sotva ke mne člobrdice došla, kopnul jsem do vrtule. V mžiku jsem svištěl hlubokým sněhem. Tak hlubokým, že jsem mohl svištět kupředu, s kebulí pod sněhem. To se ví, chvilkami jsem musel kebuli ze snížku vystrčit. To byly chvilky, kdy jsem měl očadla i famfrňák v pohotovosti a čekal, co objeví.

Touto cestou jsem tlapkal jen chvilku. Dokonce i rozcestí jsem stále viděl, když famfrňák navětřil super bájo vůni. Zaostřil jsem očadla a kousek přede mnou, na levém kraji cesty, jsem zmerčil krásnou malou dřevěnou chaloupku. Chaloupku, která mne zvala k sobě blíž.

V mžiku jsem mněl tlapky opět v pohybu. Svištěl jsem za omamnou vůní kupředu, přímo za famfrňákem. Po několika rychlých krocích jsem byl na místě. Stál jsem před krásnou malou dřevěnou chaloupkou. Chaloupkou, která ukrývá pramen vodičky. Stál jsem u Dívčí studánky. Studánky, která stojí v celé své kráse vedle cesty v hlubokém lese.

Jen co ke mne došla člobrdice a pořádně mne pochválila, těšila se, že se napije osvěžující vodičky. K jejímu i mému nemilému překvapení jí do jejího oblíbeného plecháčku natekla vodička barvy čaje. Vodička, která je v létě dobrá jako lázně pro můj kožíšek. Vodička, kterou by žádný člobrda pít neměl.

Byl jsem moc smutný, že vodička není čistá a není možné se u studánky napít. Jsem však rád i za tuto vodičku, která ze studánky vytéká. Místním stromům a rostlinám určitě přijde vhod. A kdo ví, třeba jednou ze studánky opět poteče proudem čistá vodička. Třeba i tak čistá, že za ní budou chodit člobrdové z dalekého okolí.

 

Tip na ubytování

 

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.