Kazatelna a Fabián

 

Kraj: Středočeský 

 

Okres: Příbram

 

GPS souřadnice: 49.6925119N, 13.9431706E

 

Vyhlídkové místo naleznete zde:  https://mapy.cz/s/kohelepaco 

Ještě že máme inverzní počasí. Jedině tehdy se totiž můžeme toulat pohádkovými Brdy a přidat si jako v pohádce ze všech pohádek nejpohádkovější. A co teprve, když nás tlapky zanesou na vyhlídku, kterou si spousta člobrdů chválí? To přeci musí být paráda. Za sebe musím štěknout, že vyhlídkové místo Kazatelna, je opravdu místem parádním. Co jsem viděl a neviděl, to vám štěknu v dnešním příběhu.

Třemošnou, o které jsem vám štěkal včera, jsem nechal za chvostem. Měkoučkou lesní cestou jsem se vypravil pomalu ale jistě na parkoviště v nedalekém Orlově. Tlapky mne nesly stále kupředu z mírného kopečka. Než jsem se nadál, krásná měkoučká lesní cesta skončila.

Sotva měkoučká lesní cesta skončila, přišla úzká pěšinka pokrytá klouzavým kamením. Kopeček, ze kterého jsem klesal, se změnil na pěkný sráz. Zda se dá štěkat o srázu, i když je kamenitá pěšinka suchá, to si netroufnu štěknout. Ale na mokrém kamení se opravdu o sráz jedná.

Tlapkal jsem pěšinkou a snažil se zůstat na všech čtyřech. Brzdil jsem, co to šlo. Les kolem mne se ke mne pomalu přibližoval. Nejednou jsem tlapkal po pěšince místy, kde mne z obou stran pěšinky hladily stromky. Ale cestu jsem nevzdal a dobře jsem udělal.

Stejně rychle, jako se les k pěšince přiblížil, se zase rozestoupil. Mladé stromky nahradily majestátní vzrostlé stromy. Les, kterým jsem až dosud tlapkal, se jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Nyní už jsem tlapkal po kamenité pěšince pod vysokými stromy a svištěl jsem na skálu, kterou jsem merčil kousek přede mnou.

Mokré kameny mi klouzaly pod tlapami a já se řítil kupředu. Svištěl jsem rychlostí, že ušadla měla co dělat, aby se mi udržela na kebuli. Svištěl jsem tak rychle, že jsem se bál, že si chvost ukroutím. Co chvilku mi uklouzla tlapka, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Řítil jsem se kupředu a těšil jsem se, až dosvištím na skálu, kterou jsem viděl přímo před famfrňákem.

To se ví, nemohl jsem si poručit. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy, jejichž kmeny halila mlha. Jen nyní již kousek přede mnou, očadla merčila lavičku a skálu, která do okolí vůbec nepatřila. Svištěl jsem kupředu a byl moc zvědav, co se za skálou ukrývá. Z pěšinky jsem totiž merčil opravdu jen tu skálu. A bílý jogurt za ní.

Svištěl jsem větrem o závod. Z dálky jsem slyšel člobrdici jak mi říká, že mám být opatrný. Jenže jak to mám udělat, to už mi neříkala. Mne zvědavost táhne kupředu a zpoza chvostu slyším rady bez návodu, jak je uvést do praxe. To se opravdu může stát pouze mne.

Už mi chybělo jen pár skoků a byl jsem na skále. Sotva jsem na skálu skočil, udělal jsem pár rychlých kroků a zastavil se u cedule. Před sebou jsem viděl stále jenom bílý jogurt. Jinak vůbec nic. Stál jsem na místě a koukal do jogurtu. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo vystrčit kebuli dopředu.

Jak jsem si usmyslel, tak jsem udělal. Pomalu, opatrně a obezřetně jsem natahoval krk. Famfrňák vystrčený kupředu. Stále jsem se natahoval a větřil. Když najednou, zničehonic, jsem měl famfrňák v jogurtu.

Jak jsem strčil famfrňák do jogurtu, ucítil jsem jemný chlad. Nic víc. Co jsem si od jogurtu před skálou sliboval, to mi bylo záhadou. Vždyť mi kebule mohla štěknout, když jsem se řítil z kopečka na skálu, že to bílé, co za skálou vidím, je hustá mlha. Mlha tak hustá, že ani z blízka ji neprokouknu. Jenže kebule mi to neštěkla. Na to jsem si musel přijít sám.

Když jsem vystrčil famfrňák ze studené mlhy, otočil jsem se k lesu a chtěl juknout po člobrdici. Jenže to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Za chvostem jsem zmerčil les. Hluboký les na srázu, který jsem před chvilkou sesvištěl po kamenité pěšince. Mlha halila kmeny stromů. Na začátku skály mlha halila i lavičku, ze které je za slunečného počasí výhled určitě do dálky daleké.

Za lavičkou, pod vysokými stromy, jsem zmerčil měkoučkou pěšinku. Pěšinku pokrytou jehličím, vedoucí kolem stromů, kamení a mechu. Po pravé straně pěšinky sráz, po levé straně pěšinky pořádný kopec.

Jak jsem si tak prohlížel přírodu kolem sebe, připojila se ke mne člobrdice. Na tu jsem při kochání se přírodou dočista zapomněl. Ona na mne však ne. Bylo vidět, že má velkou radost, když mne vidí stát na místě s jazykem na vestě.

Vyhlídku Kazatelna jsem nechal za chvostem a po boku člobrdice pomalu tlapkal pěšinkou z kopečka. Chvilkami jsem tlapkal skoro po rovince, chvilkami mírné klesání nahradil krátký úsek prudkého klesání. Než jsem se nadál, už jsem tlapkal lesní cestou. Protlapkal jsem několik zatáček a v mžiku jsem byl u Fabiána, místního strážce hor.

To se ví, sotva jsem Fabiána zmerčil, opět jsem svištěl s větrem o závod. Měl jsem v kebuli tolik myšlenek, co jsem mu chtěl štěknout. Vždyť Fabiánek je správný ochránce brdských luhů a hájů. S ním je v Brdech opravdu krásně. Možná je to tím, že mne zatím žádnou lumpárnu neudělal, kdo ví. Přeci jen, Fabiánek podle pověsti, dělá lumpárny pouze těm, kdo zlobí jeho, nebo obyvatele místních lesů a luk. A to já nedělám. Já tak pozlobím člobrdici, občas ségruši, ale Fabiánka? Fabiánka nikdy.

 

Tip na ubytování

 

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.