Křtí

 

Kraj: Plzeňský 

 

Okres: Plzeň - jih

 

GPS souřadnice: 49.6079508N, 13.7151006E

 

Rozcestí naleznete zde:  https://mapy.cz/s/memolomaca

 

Jak jsem na podzim slíbil, za snížku plním. Když jsem přes rok míjel zavřené bary pro místní kámoše, byl jsem moc zvědav, zda se v zimě otevřou. Musím vám štěknout, že jsem mile překvapen. Kdykoli v zasněžených Brdech bar pro místní kámoše potkám, je plný bašty, kterou mají tak rádi. Dnes vám o jednom takovém baru štěknu. Není o něm zmínka v mapách, ale najdete jej kousek od rozcestí Křtí.

Tlapkal jsem zasněženými Brdy upravenou lesní cestou. K mému velkému překvapení mne doprovázely stopy člobrdy, který tu byl přede mnou. Tím jsem si kebulínu moc nelámal. Věděl jsem, že když na člobrdu narazím, bude překvapen. Stejně jako bych byl překvapen já.

Cesta, po které jsem tlapkal, vedla z mírného kopečka. Kopečka tak mírného, že mne tlapky nesly tak rychle, jak jen mohly. Snížek, kterého bylo na cestě jen pramálo, maskoval ledovou vrstvu, kterou jsem si musel užít. Kde také jinde než na místě, kde je to bezpečné. Svištěl jsem po cestě s větrem o závod a měl velkou radost, když mne člobrdice volala zpět. To byly chvíle, kdy jsem se na místě zastavil, zadní tlapky předběhly přední a já svištěl kluzkou cestou zpátky k člobrdici. Prosvištěl jsem kolem člobrdice a v mžiku klouzal opět kupředu, abych se mohl ve chvíli, kdy uslyším člobrdici, vrátit zpět.

Už ani nevím, jak dlouho jsem takto svištěl. Klouzání se mi tak líbilo, že jsem vzdálenost moc nesledoval. Měl jsem co dělat, abych si kromě ledu všímal nádherné přírody, kterou jsem svištěl. Byl jsem v místech, kde nebylo místečko bez majestátních stromů, zpod kterých občas vykouklo borůvčí. Místy jsem zmerčil řadu keřů, která zmizela tak rychle, jak se objevila. Navíc jsem musel pozorně sledovat cestu, po které jsem se klouzal. Vedle cesty tekl potůček, který v létě svádí ke koupání, ale v zimě bych se v něm koupal nerad. Dodnes si pamatuji, jak jsem jako malý špunt do potůčku hupsnul. Tehdy se mnou s větrem o závod svištěla i člobrdice. Prý abych se nenastydnul. Domů jsem se dostal s krystaly ledu v kožíšku a dva dny jsem chrapouňoval. To už bych zažít nechtěl. Navíc, když člobrdice říká, že jsem ze smečky jediný, kdo má rozum, tak by se to ani nehodilo.

Svištěl jsem s větrem o závod. Míjel jsem lesní cesty zapadané snížkem. Na některých byl snížek, kterým ještě nikdo netlapkal. V jiných byly stopy od člobrdího vozítka. Také pěšinky jsem míjel. Moc jsem jich však nezmerčil. Vím, že je jich na místě nespočet, ale pod vrstvou sněhu jsou vidět pouze ty, kterými tlapkal můj lesní kámoš.

Tlapky mne nesly stále kupředu hlubokým lesem. Než jsem se nadál, stál jsem na rozcestí. Tlapky se zastavily a já nevěděl, kudy kam. Dopředu, přímo za famfrňákem, bych se klouzal stejnou cestou hlubokým lesem. Doleva bych tlapkal cestou s tenkou vrstvou sněhu. Zato cestou po pravé tlapce, tam bych tlapkal vstříc novému objevu.

Sotva jsem hodil očadlem na cestu po pravé tlapce, bylo rozhodnuto. Ta jediná byla jiná. Vedle této cesty se nacházelo něco, co u žádné cesty očadla nezmerčila. Něco, co jsem musel prozkoumat.

Jen co jsem místo zmerčil, tlapky se daly do pohybu. Svištěly s větrem o závod. Svištěl jsem tak rychle, že mi občas zadní tlapky předběhly přední. To byly chvíle, kdy měl chvost co dělat, abych neupadl. Po několika rychlých krocích a pár dlouhých skocích, jsem dotlapkal na místo, které mne tak přitahovalo.

Tlapky mne donesly na místo, které moc dobře znám. Jen z rozcestí jsem jej nepoznal. Stál jsem u nádherného otevřeného baru pro mé lesní kámoše. V jesličkách bylo tolik sena, že by se v baru nadlábli kámoši z širokého daleké okolí. V dřevěném špalku jsem díky důkladné práci famfrňáku objevil sůl a opodál tolik zrní, že i zajoši a místní zpěváčci si přijdou na své.

Celé mé já mělo z otevřeného baru obrovskou radost. Očadla merčila po zemi, kdo z místních kámošů do baru chodí. Famfrňák větřil, zda není místní kámoš na blízku. Podle stop, co zmerčila očadla, se v baru schází spousta srnek a srnečků. Dokonce i stopy lišáka jsem objevil. Co ten hledá v místním vege baru, to je mi záhadou. Třeba chodí s místními srnci poštěkat, kdo ví. Každopádně místní bar je opravdu hodně oblíbený. A to hlavně zásluhou místních lesních hospodářů. Člobrdů, kteří na mé místní kámoše myslí a strojí jim bašty, které mají tak rádi.

 

Tip na ubytování

 

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.