Nejjižnější bod Rožmitálska

Kraj: Středočeský 

Okres: Příbram

Dnes vám štěknu o tom, jak se vydal na pól. Ale nebojte se kamarádi, nikam za hranice naší země jsem nejel. To jen kamarádi ze spolku Rožmitál Vespolek vymysleli výzvu, ve které se zdolávají póly Rožmitálska. Já už mám v tlapkách póly dva, a to jižní a západní. Jelikož jsou blízko, vzal jsem je od cesty oba dva. A bylo to super bájo dobrodrůžo, jak vám štěknu v dnešním příběhu.

Na tento výlet jsem se tak moc těšil, až jsem si ráno přivstal. V sedm jsem byl po snídani a v devět už jsem skákal z Volváka v Hutích pod Třemšínem. Tlapky se nedaly zastavit. Celé mé já se těšilo na tento nezvyklý výlet. Chvost se vrtěl radostí a očadla byla v pohotovosti. Jen co se tlapky dotkly země, chvost zamával Volvákovi na rozloučenou a já v mžiku svištěl po asfaltce vstříc novému dobrodružství.

Netrvalo dlouho a byl jsem za cedulí označující jedno z nekrásnějších míst v naší zemi, jaké jsem kdy objevil. Byl jsem v chráněné krajinné oblasti Brdy. Na místě, kde končí civilizace a začíná ráj. Vždyť jak moc dobře víte, málokdy jsem v Brdech na někoho narazil. A když jsem člobrdu potkal, tak to byla legranda. Třeba když mne skupinka člobrdů nazvala medvědem. Tomu jsem se dlouho smál.

Jen co jsem byl za cedulí, byl jsem ve svém živlu. Mohl jsem si svištět cestou necestou, hlubokým lesem, přímo za famfrňákem.  Do kroku mi pěli ptáčci, les krásně voněl a čím rychleji jsem svištěl, tím jsem měl větší radost. Chvíli jsem svištěl, chvíli jen tak hopkal a užíval si každou chvilku, co tu mohu být. I kamarád Puňťa občas vykouknul z pozamráčků a pošimral mne svými paprsky v kožíšku.

Jelikož byl úkol dopředu dán, ničím jsem se nezdržoval. Svištěl jsem vstříc splnění úkolu a od cesty jsem kontroloval má oblíbená místa. To se ví, o kontrolách mých oblíbených míst vám také štěknu, ale dnes ne. To by bylo nadlouho.

Vysvištěl jsem kopeček, prosvištěl jsem zatáčkou a v mžiku jsem byl u studánky. Od studánky jsem svištěl přímo za famfrňákem a během chvilky jsem dosvištěl k Třemšínské boudě. Od boudy jsem prosvištěl ještě kolem Třemšínské studny, tří křížů a než jsem se nadál, měl jsem v tlapkách několik kilometrů a rochnil se v lázních pod Partyzánskou studánkou. Až tady jsem se na chvilku zastavil. Tlapky chtěly své a super bájo lázně jsem za celou cestu ještě nepotkal.

Jen co jsem si odpočinul, člobrdice mi oznámila, že už jsem blízko jižního pólu a že mám hledat zajímavost. No jo, ale jakou? Vždyť chráněná krajinná oblast Brdy je jedna zajímavost za druhou. Vždyť jsem cestou i několik zajímavostí prozkoumal. Na několika zajímavých místech jsem našel malované kamínky. Dokonce jsem na spoustě zajímavých míst kamínky ukryl. Tak jakou zajímavost mám hledat?

Se zmatenou kebulí jsem se vrátil zpět na cestu. Zabočil jsem doleva a tlapkal kupředu rychlostí, tlapka tlapku mine. Obtlapkal jsem část lesa, kde rostla spousta rozčepýřených stromků. Už už jsem byl skoro v lese, kde jsou jen vysoké stromy, když v tom, najednou, zničehonic, na mne po levé tlapce bliklo něco, co tu nikdy předtím nebylo. Odbočil jsem z cesty, sesvištěl jsem z kopečka a v mžiku jsem byl pod zajímavostí. Objevil jsem jižní pól.

To vám štěknu kamarádi, ani nevíte, jakou jsem měl radost. Nejdříve jsem se bál, že zajímavost v záplavě zajímavostí nenajdu a jižní pól nedobiju. Ale zajímavost není místo, zajímavost není strom. Zajímavost jsou informace. Informace, které na místo dali kamarádi ze spolku a ani mne, ani člobrdici neřekli, jak zajímavost vypadá. A já vám to také neštěknu, vždyť už jsem vám štěkl moc moc nápověd.

 Z jižního pólu jsem se vypravil na pól západní. Z krásného jara, kdy mi do kroku pěli ptáčci, jsem se při procházení kolem buku Dvojáku ocitl v parádní zimě. Zrovna na tomto krásném místě začalo chumelit. Chumelilo však jen chvilku, u chaty Moricky už bylo opět jaro, a u rybníčku za chatou Morickou to vypadalo na léto. Dokud jsem však nedal tlapku do vodičky. Ta vám byla ták studená, že jsem raději koupání oželel a putoval dál ke svému cíli.

Opět jsem tlapkal nádherným hlubokým lesem. Vysoký jehličnan střídal vysoký jehličnan, vedle cesty tekl potůček. Co chvilku do potůčku, který mne doprovázel, vtékal potůček z lesa. Netrvalo dlouho a byl jsem na rozcestí. Vydal jsem se doprava a po dlouhé době svištěl z kopečka.

Cesta mi šla krásně od tlapek. Co chvilku jsem svištěl slalom mezi vysokými smrky, co chvilku jsem si z cesty prohlížel vysokou trávu a hledal místní kámoše. Svištět trávou jsem nemohl, to mi člobrdice zakázala. A měla k tomu správný důvod. Vždyť nyní se pomalu, ale jistě, rodí na svět spousta mláďátek. A ať už to jsou mláďata kamarádek srnek, laní, divokých prasat či zajochů, ve vysoké trávě, ve křoví či v houštinách, mají svůj domov. Domov, do kterého mne nezvali. A jak moc dobře víte, na nezvanou návštěvu se nechodí. Navíc maminy si mláďata stráží, a jelikož to jsou kámošky, nechci jim přidělávat starosti.

Cesta mi šla krásně od tlapek a v mžiku mne dovedla k perníkové chaloupce. U perníkové chaloupky jsem se vydal doleva a tlapkal dobít západní pól.

Zpevněná cesta, kterou jsem tlapkal, byla ta tam.  Nyní jsem tlapkal měkoučkou lesní cestou do mírného kopečka. Po chvilce to už nebyla jen měkoučká lesní cesta. Cesta se změnila na voňavou, hlubokým mlaskavým bahýnkem pokrytou, lesní cestu. Cestu, o které se mi ani nesnilo. To vám byla paráda. To se ví, člobrdici se cesta moc nelíbila, ale já z ní měl takovou radost. Radost, která skončila až na kopečku, kde cesta skončila.

Stále jsem však pokračoval přímo za famfrňákem. V kostech jsem cítil, že už jsem skoro v cíli. Přeskákal jsem přes větve, obtlapkal jsem oplocenku a najednou jsem stál v místě, kde bylo tolik pidi stromků, tolik mini stromků a tolik rozčepýřených stromků, že jsem nevěděl kudy kam. Byl jsem na místě, kam dál nesmím. Žádným směrem. A tady jsem měl hledat bod.

Jako poslušný Frája jsem se rozhodl, že dostojím svému jménu a nechal jsem hledání na člobrdici. Sednul jsem si k pařezu a čekal. Za chvilku jsem tlapkal vedle člobrdice, která pól hledala podle mapy a dokonce i GPSky. Když však byla podle mapy v cíli, hledání bylo na mne. Udělal jsem jen pár kroků k hustému porostu, když v tom, najednou, zničehonic, se ozval takový rachot, až jsem nadskočil. Stál jsem mezi stromky, vysokými sotva po má kolena a koukal do hlubokého lesa, kam jsem se ani vydat nechtěl, a viděl jsem, jak mizí jedna velká divočáčí kámoška a za ní spousta malých pyžámkových prasátek. Druhá velká divočáčí kámoška se také rozeběhla, ale zastavila opodál a koukala, co budu dělat.

To vám štěknu kamarádi, stále tlupu pyžámkových prasátek a dvě kámošky divočačky vidím. Dokonce i v noci se mi o ní zdá. A štěknu vám, potkat kamarádky divočačky nyní, když mají kopec mláďat, to nemusí být legranda. Je lepší se od nich drže dál a hlavně je nezastrašovat. Je nutné být v klidu a rychle vyklidit prostor. Stejně, jako jsem to udělal já.

Západní pól Rožmitálska jsem nenašel. Tedy, západní pól jsem podle mapy dobil, ale zajímavost, tu jsem nenašel. Ne, že bych se bál, ale tohle místo není můj domov. A navíc, opravdu není bezpečné. To však kamarádi ze spolku netušili. Proto vám doporučuji, až se vydáte dobít západní pól Rožmitálska, nechoďte do houští. Dojděte na místo podle mapy, vyfoťte si snímek displeje telefonu s vaší polohou, aby bylo vidět, že jste na místě opravdu byli, ale neriskujte. Dobití pólů Rožmitálska je hra, která má pobavit. Hra, která vám má ukázat zajímavost z tohoto krásného území. Není to hra na hrdiny, není proto třeba riskovat.

Tip na ubytování

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.