Studánka

Dnes vám štěknu o vrcholu Jilmý a studánce, která k mému překvapení nemá jméno. Schovává se nedaleko vrcholu a nevede k ní žádná cesta. Tedy alespoň podle mapy. Jak jsem se ke studánce dostal, to jen tak nezapomenu.

Tlapkal jsem hlubokým lesem. Všude, kam očadla dohlédla, rostly vysoké stromy. Za chvostem jsem měl velké rozcestí a před sebou cestu, která končila horizontem. Byl jsem moc zvědav, kam mne cesta zavede.

Chvilku jsem tlapkal cestou, chvilku necestou. Co chvilku jsem přeskočil rygol, který dělil cestu od lesa a svištěl jsem slalom pod vysokými jehličnany. Co chvilku jsem se vrátil na cestu, abych se mohl klouzat na uježděném sněhu. Cesta mi šla krásně od tlapek. Než jsem se nadál, měl jsem po pravé tlapce louku. To byla velká změna, oproti hustému lesu, kterým jsem doposud tlapkal.

To se ví, louka mne v klidu nenechala. Než jsem se nadál, už mne tlapky nesly po louce. Svištěl jsem k lesu s větrem o závod. Ušadla mi vlála ve větru a chvost se vrtěl radostí. Co na tom, že se louka pode mnou vrtěla a občas mne ohodila vodička s bahýnkem. Měl jsem takovou radost, že jsem vodičce velkou pozornost nevěnoval. To se však brzy změnilo.

Mohl jsem být tak v půlce louky, když se mi začalo tlapkat hůř a hůř. Vodička už na mne necákala. Jen tlapky se mi bořily po kotníky do trávy. Čím blíže k lesu jsem byl, tím více jsem se bořil. Než bych k lesu dotlapkal, cestu po louce jsem raději vzdal. Vrátil jsem se k člobrdici na cestu a tlapkal po jejím boku.

Netrvalo dlouho a dotlapkal jsem na kraj louky. K mému překvapení byla po jejím kraji cesta. To se mi ták ulevilo. Nevím co mne do lesa táhlo, ale nedalo se tomu odolat. Zkrátka jsem se do lesa vypravit musel. Zabočil jsem doprava a obezřetně tlapkal kupředu. Občas jsem minul louži, občas jsem se probořil do hlubokého snížku. Stále jsem si vrtěl radostně chvostem a pokračoval kupředu, kam mne tlapky nesly.

Než jsem se nadál, dotlapkal jsem na rozcestí. Po pravé tlapce jsem měl hustý les a cesta vedla z mírného kopečka. Po levé tlapce jsem měl také hustý les, jen pod stromy byly občas balvany a cesta vedla do menšího kopečka. Zato přede mnou, to byla jiná. Hustý les tam byl také, jen cesta vedla z pořádného srázu. Tudy jsem se samozřejmě nevydal.

Nemohl jsem se rozhodnout kudy dál. Stačilo však poprosit famfrňák a cesta byla jasná. Jen co jsem zvedl famfrňák k nebi a pořádně zavětřil, famfrňák určil směr. Zabočil jsem doleva, za omamnou vůní lesa. Tlapky dostaly pokyn svištět s větrem o závod. Svištěl jsem tak rychle, až mi ušadla vlála na kebuli a chvost měl co dělat, aby celé mé já udržel v rovnováze. A famfrňák? Ten si užíval vůni vlhkého lesa a jehličí, které tak krásně vonělo.

Než jsem se nadál, stál jsem na kopci, nejvyšším bodě široko daleko. Kolem mne bylo borůvčí pokryté duchnami snížku, jen občas byla pod snížkem větev, která mne trošku překvapila. Jen co ke mne došla člobrdice a sdělila mi, že jsem na vrcholu Jilmý, daly se mé tlapky do pohybu a už mne zase nesly dál.

Ani nevíte, jak jsem byl překvapen. Vím, vrchol jsem měl prozkoumán. Vlastně bych ani nepoznal, že jsem nějaký vrchol zdolal. Všude, kam očadlo dohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod stromy byly koberce z borůvčí a mezi nimi kameny a občas i schovaná větev. Jako vrchol místo rozhodně nevypadalo. Možná proto byly tlapky zmatené a vydaly se kupředu.

Napojil jsem se zpět na cestu, po které jsem přišel. Dotlapkal jsem do první zatáčky, kde mne tlapky z cesty snesly a nesly mne po pěšince z pořádného kopce. Pěšinka, po které mne tlapky nesly, byla uzounká, sotva znatelná. Lemovaly ji mladé stromky, jen občas jsem minul majestátní strom.

Tlapky mne nesly stále kupředu. Čím déle jsem z kopce tlapkal, tím byl kopec prudší. Čím prudší kopec byl, tím více mi tlapky klouzaly. Čím více mi tlapky klouzaly, tím více jsem se těšil dolů. Jakmile mi kebulí prosvištěla myšlenka, že bych chtěl být pod kopcem, daly se tlapky do pohybu a než jsem se nadál, opravdu jsem pod kopcem byl. Jen z dálky jsem slyšel člobrdici jak volá, ať na ní počkám. To se ví, pod kopcem jsem počkal. Horší by bylo, kdyby chtěla, abych se k ní vrátil. To by se mi moc nechtělo.

Trvalo věčnost, než ke mne člobrdice došla. O to větší radost jsem měl, že mohu dovolit tlapkám, aby mne nesly dál tam, kam chtějí tlapkat. Vydal jsem se doprava a kopec jsem měl stále po pravé tlapce. V mžiku jsem byl na cestě, kterou vytvořila lesní technika, když se v místech těžilo dřevo. Tlapkal jsem po cestě, přeskakoval větve a než jsem se stihnul po okolí pořádné rozhlédnout, očadla přímo přede mnou zmerčila dřevěnou stříšku. Jen co očadla stříšku zmerčila, tlapky zrychlily. Klacky neklacky, tlapky mne nesly kupředu tak rychle, jak jen to šlo.

Po několika rychlých krocích a několika dlouhých skocích jsem stál u stříšky. U krásné dřevěné stříšky, na které se podepsal zub času. Jen co jsem na stříšku kouknul, uviděl jsem vodičku, kterou stráží. V tu chvilku se mé tlapky zastavily a já věděl, kam mne chtěly zanést. Už od cesty před loukou věděly, že se nedaleko ukrývá tato krásná studánka.

Studánka není v perfektním stavu, zato však vybízí k zastavení. Dokonale zapadá do okolní krajiny, která se mění před očima. Z okolí částečně zmizely vysoké stromy, zato jsou již místy vysázené pidistromky. A studánka, která pamatuje minulé tisíciletí, by mohla vyprávět.

Jak bude studánka vypadat, až se okolní les dosází, to vám neštěknu. Co vám však štěknout mohu je, že když si na studánku vzpomenu, vybavím si babičku, která vypráví zážitky ze svého dětství. To samé dělá i studánka s vynikající vodičkou. Stačí jen se zaposlouchat. Nebo se pořádně porozhlédnout po okolí, tak je vzkaz studánky zaznamenán člobrdím písmem.

 

Tip na ubytování

 

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.