Třemšínská studna

Dnes vám štěknu o Třemšínské studně, kterou najdete v hlubokých lesích chráněné krajinné oblasti Brdy.

Tlapkal jsem hlubokými lesy chráněné krajinné oblasti Brdy. Bučinu s buky, které již věští jaro, jsem nechal za chvostem a pomalu jsem vtlapkal do lesa plného vzrostlých jehličnanů. Ptáčci mi krásně pěli do kroku, co chvilku na mne z oblohy kouknul kamarád Puňťa a svými paprsky mi ohřál hřbet.

Tlapkalo se mi, jedna radost a cesta mi šla krásně od tlapek. Netrvalo dlouho a ze zpevněné cesty jsem stlapkal na měkoučkou lesní cestu porostlou zelenou travičkou, která ukrývala super bájo louže. Co chvilku jsem vedle cesty zmerčil skalku, co chvilku jsem zmerčil balvan. Ani jednou jsem však z cesty nestlapkal. Vlastně jsem ani nemohl. Člobrdice mi pověděla, že v trávě mohou ležet mláďátka mých lesních kámošů a ty bych prý mohl svým svištěním rušit. A to jsem nechtěl.

Tlapkal jsem stále kupředu a prohlížel krásu místa z cesty. To vám štěknu kamarádi, on i průzkum z cesty stojí za to. To si všimnete věcí. Třeba stromů porostlých obrovskými choroši, balvanů ukrytých pod spoustou druhů mechů, dokonce si všimnete i zdí z nedaleké zříceniny hradu.

Sotva jsem uviděl zeď, doštěklo mi to. Vždyť touhle cestou už jsem tlapkal. Jak je možné, že jsem jí nepoznal, to mi bylo záhadnou. Co však mi záhadou nebylo, bylo, kam se vydám. Jen co jsem poznal místo, kde jsem, tlapky se daly do pohybu a já svištěl s větrem o závod kupředu. Prosvištěl jsem zatáčkou a najednou jsem byl na místě, které jsem nepoznával. Cesta, na které jsem stál, ta mi povědomá byla. Dokonce i sráz po levé tlapce jsem poznával. Ale les po pravé tlapce? Ten jsem nepoznával.

Pomalu a obezřetně jsem tlapkal kupředu. Prohlížel jsem si větve po pravé tlapce a kebulí se mi honilo, kam se poděly všechny keře, co na místě měly být. Vždyť tady bývalo keřů a mladých stromků, že by je jeden nespočítal. A jak krásný zpěv ptáčků se z nich ozýval, to bylo bájo. Ale nyní? Ptáčci mi sice do kroku pějí, ale hustý les je ta tam.

S napětím jsem tlapkal stále kupředu. Protlapkal jsem zatáčku a stál jsem ve svých oblíbených lázních. Tady bylo vše při starém. Dokonce i keře a mladé stromky se tu začaly objevovat. Najednou jich bylo na místě tolik, že to vypadalo, že je vše tak, jak má být.

Za řadou stromků jsem zmerčil pěšinku. Moc moc jsem se těšil, až jí prozkoumám. Kopnul jsem do vrtule, vyrazil jsem kupředu a v mžiku jsem stál na pěšince. Jen co se mé tlapky pěšinky dotkly, chvost se rozmával radostí. Radostí tak velkou, že jsem si začal poposkakovat. A že byl důvod k radosti.

Přímo přede mnou, jen kousek od cesty, jen pár kroků po pěšince, stála v celé své kráse Třemšínská studna. Studna, která je schovaná za spoustou keřů a vede k ní jen pěšinka. Pěšinka, kterou nepozorné očadlo snadno přehlédne a studnu mine.

Jen co jsem studnu viděl, dal jsem se do pohybu. Rozsvištěl jsem se kupředu a ani u studny jsem nebrzdil. Několikrát jsem studnu obsvištěl, abych viděl, že je vše tak, jak být má. Dokonce i na blízkou zídku jsem vyhupsnul, abych si studnu prohlédl z výšky. To, co jsem viděl, to jsem nečekal. Ve studni bylo tolik vodičky, kolik nepamatuji. I rumpál byl funkční, jen džber na místě chyběl. Nu což, třeba jednou na místo dorazím a vodičku ze studny ochutnám. Kdo ví, vždyť v pohádkových Brdech je možné vše.

Chcete vědět, kam mne tlapky zanesly ještě dříve, než vám o místě štěknu příběh? Tak sledujte můj Instagram @tulaccinacestach. Dozvíte se, kde se právě toulám i kde trousím malované kamínky.

 

Tip na ubytování

 

Až se v mých stopách kamarádi vydáte a budete hledat ubytování, vřele vám doporučím hotel Pod Kokšínem. Hotel se nachází na samotném okraji CHKO Brdy, odkud je to jen co by pro kostičku dosvištěl do pohádkové přírody.